Dramocrates, myšlenka osmá

Dramocrates, myšlenka osmá

Dobro, či zlo

Myslitel se začetl do staré knihy.

Byla to kniha, kterou před dvěma a půl tisíci lety přepisoval jeho děd.

Vazba byla poničená. Trčely z ní střapce drobných nití, text na ní byl již k nerozeznání. To se ovšem o obsahu říct nedalo.

Listy byly, jak je u tak prastaré knihy zvyklostí, notně zažloutlé, místy kousky stránek chyběly. Její vůně byla ovšem kouzelně tajuplná.

Obsah, který byl vysloven neznámým autorem, se týkal bytí na zemi a lidské duše.

Dramocrates ji četl nesčetněkrát.

Pokaždé v ní objevoval novou hloubku. Myšlenky vyřknuté v hádankách byly pro něj natolik fascinující, že jej stále dokola nutily k zamyšlení.

 

Tentokrát se ale jeho asociace neobracely k lidem, nýbrž k němu samému.

Přemítal o svých činech, o svém životě a věcech, jež udělal pro dobro všech.

Bylo jich hodně, bylo jich mnoho a to bylo, jak se domníval, pozitivní.

Přesto se, jako nesčetněkrát celé lidstvo, zamýšlel nad pravým smyslem bytí. Věřil, že jeho duše (nebo to, co si pod ní představil) má svou cestu a podle nejlepšího svědomí se jí snažil následovat.

 

Zeptal se sám sebe, zda chybovat je skutečně lidské?

 

Odpovědi se ovšem tentokrát zdráhal.

 

Zatápal, je-li to ze strachu z ní, nebo jen z pošetilosti samotné, možné odpovědi.

Pro jednou se tedy rozhodl pro polemiku ze svého nejčistšího svědomí.

 

Konat dobro, hlesl a zavřel knihu.

Lekneš se/duše má/vlastního odlesku
Neboj se/duše má/shnilého vzezření
Ukaž se\duše má\zahraj si grotesku
Nebraň se\duše má\novému rozbřesku
Naslouchej\duše má\přichází prozření

Veselej

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.