Dramocrates, myšlenka třetí

Dramocrates, myšlenka třetí

Ticho zalévalo prostor

Byla tma. Po bezesných nocích, které Dramocrates zažíval před několika dny, konečně dobře spal. Ba i přesto mu tuto noc něco pokoje nedopřálo.

Ze zvyku z časů minulých spával na dřevěných prknech přehozených tenkou tkaninou. Taková forma nočního rozjímání mohla jedině formovat jeho cnost. Spal. Mělce, ale spal. Do vousů mu zpola vál čerstvý jarní vánek a nic nenapovídalo přerušení nočního rituálu. I přesto v půlce noci své oči otevřel. Jeho zrak ustrnul na tmavém bodě uprostřed temné místnosti. Bylo hrobové ticho a nic nenasvědčovalo náznaku jakéhokoli pohybu.

Mlčel. Ze svých zkušeností neotevíral ústa k vyřknutí zbytečného slova. Namísto toho otevřel svou mysl. Místností se rozhostila velmi zvláštní energie. Pohár s vodou stál pevně, avšak voda uvnitř něj jako by rezonovala v pravidelných vlnách. Vzduch proudil rychleji a vypadalo to, že skoro spěchal z místnosti pryč. Mračna začala pomalu propouštět měsíční svit, který započal odhalovat temný střed pokoje.

Srdce myslitele bilo pravidelně, jeho dech byl plynulý, pouze smysly mu zbystřily.

Paprsky definitivně odkryly temné místo. Bylo prázdné a stejně tiché, jako předtím. Záře luny však odkryla jinou, odvrácenou stranu noci.

Dramocrates mlčky pozoroval. To, co noc s těžkostí skrývala, se ukázalo v plné své podobě. Spatřil kolektivní lidské svědomí. Vypadalo ohyzdně. Hrbilo se, slintalo a jeho kůže byla vysázená hlubokými vráskami. Po obličeji se táhly řady trýznivých jizev, pod kterými se tvář, znetvořená zlobou, jen sotva dala rozeznat.

Jak postupně mraky odkrývaly měsíční záři, tím víc se tělo deformovalo do stále menšího, zkrouceného tvaru. Děsivé zvuky praskajících kostí přilákaly divokou zvěř, která se kvapem blížila. Když obloha definitivně prosvítila prostor, ze svědomí zbyla jen mizivá hromádka neštěstí.

Sova, která jej pozorovala z opodál stojícího buku, slétla k zemi a ladným pohybem ho sevřela do svých pařátů a odlétla do porostu tmavého lesa.

Nastalo absolutní ticho. Na obloze se objevila hvězda.

Až nyní Dramocrates skutečně otevřel své oči. Událost, kterou právě ve snu spatřil, ho podnítila k zapsání další myšlenky do svého deníku. Ještě téže noci sepsal svá slova.

Každá malá neduha, jež zdá se obří
umí se zakousnout až do morku kosti
populaci napříč ničí živel zlosti
zžírá duši zevnitř, stejně jak jed kobří

I přesto se klamou, říkají si „dobří“
nikdy a ničeho nemají míti dosti
ve vlastním domě, jako nezvaní hosti..
V maličkostech blaho, hledejte, vy moudří

A pokračoval ve svém rozjímání. 

Veselej

2 thoughts on “Dramocrates, myšlenka třetí

  1. Úžasně barvitý popis. Máte velkou představivost a skvělou slovní zásobu! Na Vaše články se vždycky těším. 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.