O autorovi projektu

             Popsat poetu a neprozradit onu pointu, a zároveň říct věci podstatné, jsem bral jako malou výzvu. Přeci jen, takzvaná otázka „co tím chtěl autor říct“ je (alespoň za mě) to krásné, co otvírá mysl při čtení poezie. O tento pocit bych vás nechtěl připravit, ale zároveň cítím potřebu představit se. Na wikipedii se o mě zatím nepíše (dělám humor), takže se to základní pokusím shrnout v řádcích níže.

                                    J.H. Krchovský –               „Báseň je.. nic a vše, vyšší stav ducha
                                                                         ducha, jenž sám sebe skrz na skrz kuchá.“
                                            
 

               Jmenuji se Michal Veselý, je mi aktuálně víc než čtvrt století a v letech minulých jsem absolvoval kulturní dramaturgii. Svůj dosavadní život trávím převážně v srdci Moravy, v krásné, malebné Olomouci. Jsem narozen ve znamení Vodnáře (a podotýkám, že nejsem nikterak fanoušek Astrologie), ale musím se přiznat, že na mě dost věcí skutečně sedí. Například se velmi rád nadchnu pro věci z různých koutů možných zájmů a dokážu se tak zapálit, že až celých 14 dní jsem danou věcí fascinován. Naneštěstí to beru nejen jako charakterový nešvar, ale také za výhodu. Zajímám se a mám díky tomu povědomí s širokým dosahem různých vědních disciplín. To všechno se tak mohlo projevit do mé tvorby. Samozřejmě, že mám svá oblíbená témata, o kterých často píšu.

               K poezii mám blízko od svého mládí. Pamatuji si, jak jsem ve svých asi 10 letech chtěl udělat radost dědovi a rozhodl jsem se složit jednu z prvních rýmovaných slok. Kupodivu to dopadlo úctyhodně. Když jsem ji recitoval před rodinou sešlostí, dostalo se mi ovací ve formě potlesku a slov, že jsem mladý – nadějný básník. Abych se nechvástal je nutno podotknout, že když jsem asi v 6 letech maloval tehdy nový rodinný vůz, máma mi podpůrně řekla, že jsem mladý – nadějný malíř. Obrázek byl ovšem hoden tříletého dítěte, které drží pastelku po prvé v ruce. Tímto bych tedy rád zkonstatoval, že ani mé první verše nebyly hodné mistrovského dítěte, jako byl například Mozart.

               Mě to ale nevadilo. A tím tak nějak započalo mé tvoření. Občas jsem tak něco vytvořil jako dárek od srdce svým bližním. Čím víc mnou začala hýbat puberta a já pociťoval první lásky, dostal jsem perfektní, srdcervoucí nápad. Začal jsem tvořit konkrétní texty pro své potencionální partnerky. A světe div se, ono to fungovalo. Haha.

               Při nástupu na střední školu jsem se začal o tvorbu poezie zajímat více do hloubky, abych pochopil skladbu ze strany literárněvědné. Ne vždy se to dařilo, ale už jsem měl alespoň základní technické znalosti, od kterých se dalo odrazit. Spolu se začátky různých stavů na mysli pak byly básničky tím nejlepším, co fungovalo jako zaručený katalyzátor. Jo, teda básničky a Simpsonovi.

               Takto jsem četl, psal a vyhazoval mnoho básní, až jsem se propsal do dnešních dní. Bohužel jsem velkou část z mladistvé i současné tvorby poztrácel. Valná většina byla po papírkách, studijních sešitech či poznámkách rozbitých telefonů. Nu, co naplat.

               Jak jsem zmiňoval, tvořil jsem básničky na míru lidem pro jejich radost. Tím jsem se čas od času dostával i do situací jejich recitací před sešlostí oslavenců (pokud opomenu onu první rodinnou).  Vzpomínám si na jednu konkrétní, kdy jsem měl už dokonce 19 let. Stál jsem před skupinkou lehce podnapilých post-puberťáků, čítající cca 15 členů, ve starém kulturáku pod podiem. Obvykle jsem neměl problém s předčítáním textů lidem, ale tento okamžik se mi zapsal do paměti. Bylo poměrné hezké, podzimní odpoledne. Na tom ovšem nezáleží. Začal jsem se čtením svých veršů. Docela hezká básnička to byla, s průměrným středem obsahu, občas vtípek, ale poslední sloka byla vyšperkovaná s očekáváním vlny smíchu. Četl jsem. Občas jsem se zadrhl. Ale stále jsem četl a viděl jsem, že se obecenstvo začíná usmívat. Smích. Všechno šlo podle plánu. Blížil jsem se ke geniálnímu závěru. Co čert ale nechtěl, jeden ze sympaťáků, špásující s prakticky plnou basou piv, ji převrátil z pódia dolů.

               Básničku jsem už nikdy nedočetl. Ale té očekávané vlny jsem se skutečně dočkal. Byla to ovšem vlna piva, která většinu z nás ohodila a poznamenala po zbytek večera. Je zřejmé, že ani recitace poezie není zcela bezpečná disciplína. Věřím, že všichni máme své zkušenosti. A pokud máte nějakou, se kterou byste se chtěli podělit, budu velmi rád, pokud mi napíšete.

               Tímto bych ukončil úvodní antré. Děkuji Vám, pokud jste dočetli až sem a přeji Vám, abyste na tomto webu trávili své příjemné chvilky poezie.

                                                                                                 Veselej

poéta